Chyba,kterou už nemohu vzít zpět

26. května 2009 v 19:45 | ...

Chyba,kterou už nemohu vzít zpět


Chyba, kterou už nemohu vzít zpět
Tenkrát se na nás nebe smálo, tenkrát byl slunečný den, teď je však nebe smutné a pláče, pláče pro tebe, pláče pro mou chybu a pro to, co nejdražšího mi život vzal. Sleduji kapky vody dopadající líně na vše kolem, listy stromů, zelenou trávu, střechy domů a vše ostatní, co se před nimi neskrylo. Sedím u tvého hrobu a všechny tyto slzy nebes mi máčí vlasy. Sedím tu s nepřítomným výrazem, a vzpomínám na časy, kdy jsme byli ještě spolu, kdy jsi byl ještě živý a stále se mnou.

"Nemůžu tomu uvěřit!" Křičel jsi šťastně na celé kolo a já si jen jako vždy povzdychl. "Opravdu, opravdu nás vzali!" Div jsi neskákal do stropu, jakou jsi z toho jediného dopisu měl radost.
Právě nám přišlo oznámení o přijetí na velice prestižní uměleckou školu, na školu, kam jsme my dva chtěli už odmalička jít. Sledoval jsem tebe, svého nejlepšího přítele, jak radostně poskakuješ kolem s dopisem v ruce, a musel jsem se pousmát. Vidět tvé tváři tolik radosti, to mě vždycky naplňovalo štěstím.
"Sasuke?" Vytrhla mě z myšlenek tvá otázka a já se na tebe zadíval tázavým pohledem.
Ty jsi ke mně však jen mlčky přišel a radostně mě objal. Zase mnou projelo takové zvláštní mravenčení, ale tenkrát jsem to já hlupák pouze přehlížel a nijak jsem to neřešil, byl jsem doopravdy hloupý, ale je pozdě vrátit vše zpátky, vrátit i jen tuto malinkatou chybu zpět.

Po týdnu jsme spolu stáli před naší novou školou. Tvé modré oči zářily jako hvězdičky a okouzleně pozorovaly tu obrovskou honosnou budovu před námi.
"Páni, stále nemůžu uvěřit tomu, že tu jsme." Vzdychl jsi. "Tak pojď už, nebo přijdeme pozdě!" Vyhrkl jsi najednou, chytil mě za ruku a táhl ke vchodu, kde se ztráceli všichni ostatní studenti.

Došli jsme až do ředitelny a po vyzvání dovnitř jsme vešli. Po drobných formalitkách jsme již stáli venku, v rukou naše nové rozvrhy a seznamy knih, které budeme pro naše studium potřebovat. Naštěstí jsme spolu měli společné hodiny, tak jak jsme si oba přáli a vyrazili k třídě 28, ve které se měla konat naše první hodina. Sedli jsme si za malířské stojany, samozřejmě vedle sebe a dívali se na bílé, zatím nedotčené plátno. Po zazvonění vešel do třídy celkem mladý sensei, kterému mohlo být tak kolem třiceti. Zářivě se na nás usmál, a pak nám sdělil, co pro dnešek máme malovat. Viděl jsem tvůj úsměv, když nám zadal namalovat pro nás nejbližší osobu. Ihned ses pustil bez jakéhokoliv přemýšlení do díla a já jen sledoval tahy tvého štětce, klouzajícího po papíře a soustředěný výraz. Malinko jsem se zamyslel, a pak usoudil, že nejbližší osobou jsi pro mě ty. Vždy jsme byli spolu, trávili spolu každou volnou chvilku, přes rvačky a nadávky, jsme si vybudovali dokonalé přátelství, které nemohl nikdo nikdy přetrhnout. Taktéž jsem pozdvihl svůj štětec a namočil jeho špičku do barvy na mé paletě, poté jsem ho přiložil na plátno a začal tvořit tvůj portrét. Sensei během hodiny procházel celou třídou a hodnotil naši práci. Došel k nám oběma a prohlédl si naše obrazy. Pousmál se a zadíval se nás.
"Musíte si být opravdu blízcí, na vašich obrazech jsou zachyceny dokonale všechny detaily, všechny emoce, je to poznat, i přesto, že jste teprve na samém začátku, prozatím jsou toto, ta nejlepší díla." Řekl uznale.
To uznání od našeho senseie tě udělalo tak šťastným a na tvé tváři se rýsoval výraz hrdosti. I já se v tu chvíli cítil hrdě a šťastně, splnil se mi náš sen, byli jsme spolu na naší vysněné škole a ještě k tomu nás hned první hodinu někdo pochválil. Bohužel kromě našeho nejoblíbenějšího a hlavního předmětu, nás také čekaly i ty ostatní. S menším znuděním jsme je však všechny zvládli a po obědě se vydali na naši kolej. Cestou jsme míjeli nové lidi, z některých se dokonce později stali i našimi přáteli. Zrovna jsme otevírali dveře, když v tom do tebe vrazila ta černovlasá dívka, které popadaly všechny krabice, které nesla. Už tenkrát jsem si měl uvědomit, že to náhlé naštvání a rozladění, co jsem cítil, když se na tebe s červenajícími tvářemi fascinovaně dívala, byla žárlivost. Tou dobou jsem si své city k tobě, prostě ještě neuvědomoval, i když na mě dost jasně křičely a dávaly se mi najevo. Lituji toho, že mi to nedošlo dřív.
Stihla si od tebe ještě vzít číslo a my zapadli konečně do našeho nového pokoje. Oba jsme se celí unavení s největší radostí položili na své postele a povídali si naše dojmy z prvního dne. Zvládli jsme za těch pár hodiny, prodrbat všechny nové spolužáky a vyřkli na ně naše názory. Když jsme oba byli nachystaní k spánku, chvíli jsme si ještě šeptali, a pak oba usnuli.
Dny plynuly a ty jsi měl svou přítelkyni, Hinatu Hyugu, zatímco já měl spousty obdivovatelek, různých schůzek, ale i přesto jsem si nedokázal nikoho najít. Začínal jsem na Hinatu žárlit a já blbec si myslel, že to bylo jen kvůli tomu, že na mě kvůli ní nemáš čas. Jak já si teď vyčítám, že jsem nepoznal, že na ní nežárlím tak, jak jsem si myslel, ale proto, že jsem chtěl být na jejím místě.
Opět mezi námi dvěma proběhla hádka o tom, že na mě stále nemáš čas. Naštvaně jsi práskl dveřmi a odešel pryč. Se zlostným pohledem jsem propaloval dveře a naštvaně praštil pěstí do zdi. Když už však byla půlnoc a ty stále nikde, začínal jsem mít strach. Vyrazil jsem do klidu noci tě hledat. Pobíhal jsem po celých školních pozemcích, avšak jsem tě nikde nemohl najít. Sedl jsem si tedy na školní schody u hlavního vchodu do budovy, kde se nacházely koleje a netrpělivě, pln strachu na tebe čekal. Asi kolem druhé ráno ses konečně objevil. Chtěl jsem na tebe vystartovat, ale když jsem viděl, jak se motáš a cítil nepříjemný závan alkoholu, pochopil jsem, že by to teď nemělo doopravdy cenu. Když jsem si všiml, že ztrácíš rovnováhu a řítíš se k zemi, rychle jsem k tobě přiskočil, zachytil tě a podpírajíc tě se mi povedlo dostat tě zpět do pokoje. Vysvlékl jsem tě z tvého oblečení a v koupelně tě strčil pod velice studenou sprchu. Když jsi začal drkotat zuby, vypnul jsem jí, osušil jsem tě a navlékl na tebe pyžamové kalhoty, potom jsem tě hodil v pokoji na postel a přikryl tě. V poklidu ses zavrtal a zavřel oči.
"Stejně tě miluju Sasuke." Zamumlal jsi ze spaní a já vytřeštil oči.

Byl jsem z toho zmatený, byl jsi sice dost opilý, ale mohla by to být pravda? Posadil jsem se k sobě na postel a celou noc tě pozoroval. Přemýšlel jsem nad tím, co jsi řekl a trpce si uvědomil, že mi tvá slova udělala radost. Tu noc, co jsem tak urputně přemýšlel, o tobě, o mně, prostě o nás, jsem konečně poznal, co byly ty zvláštní záchvěvy mého těla vždy, když jsem byl s tebou, konečně jsem si uvědomil, že to, co k tobě cítím, nebylo jen přátelství, že to byla láska. Ale jak z toho ven? Jestli mě doopravdy miluješ, nikdy to za normálních okolností nepřiznáš a pokud ne a já bych se ti svěřil, mohl bych ztratit i to přátelství, které mezi námi doteď bylo. Takovéto myšlenky mi toho večera běžely hlavou, takovéto myšlenky bránily, aby na mě dolehl spánek, který by mě od nich vysvobodil.
Začalo už svítat a já měl stále svůj pohled upřený na tobě. Pohnul ses a konečně se tvé nádherné modré oči otevřely dokořán. Posadil ses a chytil se za hlavu.

"Sakra, co to." Zaklel si a stále si tiskl ruce ke spánkům.
"Pěkně ses zřídil." Podotkl jsem a tvůj pohled se stočil ke mně.
"Aha." Odvětil si jen, pomalu ses zvedl a pomalu ses došoural do koupelny, zavřel si za sebou dveře a já po chvilce slyšel jen téct vodu.
Když jsi vylezl, měl jsi na sobě pouze ručník, otočený kolem pasu a z vlasů ti odkapávaly kapičky vody. Zachvěl jsem se nad tím pohledem, mé tělo polil horký pot a ihned se mi hůř dýchalo. Nikdy jsem s tím neměl problém, ale teď když jsem věděl, co k tobě cítím, to bylo pro mě neskutečné mučení. Raději jsem rychle vstal a vydal se do koupelny vykonat ranní hygienu.
Celý den jsi se mnou nemluvil, byl jsi stále naštvaný za ten včerejšek. Celý den jsem na tebe házel smutné pohledy a na tu holku, u které jsem se už nezmohl ze žárlivosti ani na jméno naopak vražedné.
Sensei kolem nás opět procházel a zkoumal naše rozdělaná díla, přistoupil k nám a zamračil se, když viděl, že jsme se ani jeden ještě nepustili do práce, a to už byla půlka hodiny. Tedy my se do práce pustily, ale kolem nás se válely jen zmačkané papíry, jak jsme udělali byť jen sebemenší čárku, naštvaně papír vzali a zmačkali do kuličky.

Napjatá atmosféra pokračovala i dál na našem pokoji. Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem na tebe promluvil.
"Stále se ještě zlobíš?" Protrhla to napjaté a nepříjemné ticho mezi námi moje otázka.
"Ne." Pokrčil jsi jen rameny.
"Proč mě tedy celý den jen ignoruješ?" Povytáhl jsem nechápavě obočí.
"Jen ti nemám co říct."
"Takže je vše v pořádku?"
"Ano."
"Naruto, co je s tebou?" Vždy jsi byl tak výřečný a teď mě ty tvé krátké odpovědi zarazily a pěkně mi lezly na nervy.
"Co by se mnou mělo být? Spíš co je s tebou?" Vyjekl si na mě podrážděně.
"Se mnou?" Nechápal jsem.
"Jo s tebou." Zavrčel jsi. "Stále mi jen vyčítáš, že s tebou stále nejsem, že jsem jenom s Hinatou, kdy konečně pochopíš, že je to moje holka, že jsem si konečně také někoho našel, a že se celý můj život netočí jenom kolem tebe?" Vyjel jsi na mě a přitom ses mračil.
"Naruto já…" Nevěděl jsem co na to říct, tedy věděl, měl jsem říct pravdu, ale bál jsem se, jak zareaguje, v tu chvíli jsem si připadal, jako totální zbabělec.
"Co? No tak povídej, řekni, hodně tě štve, že nejsi středem pozornosti? Že já takový ubožák mohu mít přítelkyni a velký borec Sasuke nikoho nemá?" Tvá slova mě zarazila.
"Takhle to není." Povzdychl jsem si jen.
"A jak tedy hm?" Zajímalo tě. "Počkej, nejsi ty náhodou do Hinaty taky zamilovaný? Ty jí miluješ, že jo, ty prostě jen žárlíš." Nevěřícně jsi na mě hleděl.

"Ano, já žárlím!" Vykřikl jsem. "Jsi spokojený? Ano já žárlím, ale ne protože miluju Hinatu, ale tebe! Žárlím na její přítomnost v tvé blízkosti, žárlím na polibky, kterými tě může obdarovávat a já ne, žárlím na její dotyky, ano Naruto, žárlím." Zhluboka jsem dýchal a do očí se mi nahrnuly slzy smutku ale i vzteku.
"Sasuke…" Zašeptal jsi a bez dalších slov jsi ke mně přišel.
Zdvihl jsi mi prsty bradu a letmo jsi mě políbil.
"Naruto…" Zalapal jsem po dechu, když ses ode mě odtáhl.
Ty ses pouze pousmál a opět propojil naše rty. Náš polibek se prohloubil a já nemohl uvěřit tomu, co se v tuto chvíli děje. Tvé polibky byly tak kouzelné a mé srdce bilo jako o závod, nechtěl jsem, aby tato chvíle nikdy skončila, ale nedostatek kyslíku jí ukončil.

"Miluju tě Sasuke, a to už pěkně dlouho." Zašeptal jsi mi a já se pousmál.
"Já tebe taky Naruto, jen jsem si to pozdě uvědomil." Odvětil jsem, začal tě znovu líbat a pomalu položil na svou postel. Vůbec ses nebránil, když jsem ti rukou zajel pod tričko a svými rty se přesunul na tvůj krk. Slastně jsi vzdychal a já pociťoval neskutečnou touhu, z tebe to oblečení co nejrychleji ztrhat a už v tobě být, i přesto jsem se držel a prozatím si jen užíval těchto tvých vzdechů. Znovu jsem tě políbil letmo na rty a stáhl z tebe tričko. Poté jsem začal svým jazykem přejíždět po klíční kosti a posunoval se směrem dolů, kde jsem se zastavil u tvé bradavky, kterou jsem jemně skousl, a pak po ní kroužil jazykem, dokud neztvrdla. To samé jsem pak udělal i s tou druhou, z tvých úst se ozvaly další steny, které mě povzbudily, abych pokračoval dál. Svými ústy jsem mapoval každý milimetr tvé kůže, až jsem dojel až k lemu kalhot. Rozepnul jsem tvůj pásek, poté knoflík i poklopec a stáhl z tebe co nejrychleji kalhoty i s trenkami, jako bych se bál, že si to najednou rozmyslíš a utečeš. Ty jsi však jen dál klidně ležel, zrychleně oddychoval a teď i rudnul pod mým zkoumavým pohledem. Prohlížel jsem si tvé nahé tělo, viděl jsem ho už tolikrát v klučičích sprchách, ale i přesto jsem až teď dokázal ocenit tu dokonalost, až teď jsem po něm tolik toužil, bylo to prostě, jako bych ho ten den viděl poprvé. Sklonil jsem se k tvému klínu a chtivě ho obemknul svými rty. Z tvých úst vyšel další slastný sten a já se pustil do své činnosti. Tvé prsty se mi zaryly do vlasů a popoháněly mě k rychlejšímu tempu, já ti s radostí vyhověl a po pár dalších tazích mou hlavou, jsi došel vrcholu do mých úst. S úsměvem jsem zdvihl hlavu, polkl a mlsně si olízl rty. Po tvém těle stékaly kapičky potu, hrudník se ti zrychleně nadzdvihoval a víčka jsi měl polopřivřená slastí. Najednou ses však prudce posadil a povalil mě pod sebe. Překvapeně jsem zamrkal a ty ses sklonil k mému uchu, jemně jsi skousl můj lalůček a svůdně zašeptal:
"Teď jsi na řadě ty."

Sundal jsi mi tričko a mapoval mou obnaženou kůži svými rty, tak jako já předtím tobě. Slastně jsem zavzdychal a přivřel toužebně oči, když jsem ucítil tvé dravé polibky na bradavkách a dále jak se přesouvají po mém břiše k okraji kalhot. Za chvíli jsem byl bez nich a poté i bez veškerého zbytku oblečení. Jemné jsi přejel rukou po mém údu a já slastně vzdychl. Chvíli se nic nedělo a já najednou kolem svého přirození cítil příjemně sevřený prostor. Otevřel jsem oči dokořán a viděl ve tvé tváři bolestivý výraz. Setřel jsem ti slzy, které se ti draly z očí, a mezitím tě konejšil uklidňujícími slovy. Po chvíli se tvá tvář uvolnila a ty ses zkusmo nadzvedl a dosedl. Chytil jsem tě kolem boků a pomáhal ti nadzvedávat. Tvé tempo se zrychlovalo a naše vzdechy se mísily. V tuto chvíli, kdy naše těla byla propojená v jedno, jsem se cítil jako v sedmém nebi, jako bych se vznášel, neexistovalo pro mě nic, jen ty Naruto, tvůj zrychlený dech a hřejivé ruce hladící mě po hrudi, tvé polibky, kterými jsi mi opět zasypával krk. Naposledy jsem slastně vykřikl a mé tělo zavalila jakási vlna exploze, z dosaženého uspokojení. Vyvrcholil jsem a tys ze mě zadýchaně slezl, položil se vedle mě a stočil se mi do náruče.
"Miluji tě." Zašeptal si a zavřel unaveně oči.
"Já tebe taky." Odvětil jsem, políbil tě na čelo a on tys kývl.
Usnul jsi a já si tě ještě dlouhou dobu prohlížel, dokud jsem i já nepodlehl spánku.

Další den ses rozešel s Hinatou, chodili jsme spolu za ruku a snášeli posměšné výrazy a nadávky na náš účet. Nevšímali jsme si toho, nebyli pro nás důležití, hlavní bylo, že jsme mi dva byli spolu.
Po pár měsících, byly na mě ty nadávky a pošklebování moc. Nemohl jsem to už vydržet, a tak jsem tě opustil, kdybych jen věděl, že to byla největší chyba mého života. Na tvé tváři se každý den zračil výraz smutku a bolesti, každý jsme v našem společném pokoji trávili co nejmíň času, nemluvili jsme spolu. Vyhýbali jsme se jeden druhému, co nejvíce to šlo. Rvalo mi to srdce, ale snášel jsem to, protože jsem nechtěl zažít další posměch, teď byl klid a nikdo si na nás neukazoval. Jednoho večera ses však na kolej nevrátil. Začínal jsem o tebe mít strach. Když ses však nevrátil celou noc, běžel jsem do ředitelny, všechno nahlásit, avšak tam jsem se dozvěděl, že jsi v nemocnici.
Když jsem tam dorazil, začal jsem se vyptávat sestřiček a doktorů. Nechtěli mi nic říct, ale když jsem řekl, že tví rodiče už nežijí, a že já jsem nejbližší člověk, kterého máš, chvíli váhali, ale pak mi sdělili, co se ti stalo a co ti je už delší dobu. Měl jsi leukémii a mě o tom nikdy neřekl. Tenkrát jsem zbledl a musel se posadit. Navštívil jsem tě v pokoji a po dlouhých měsících na tebe opět promluvil. S naštvaným pohledem a se slovy, že lítost nepotřebuješ, že mě už nikdy nechceš vidět a slzami v očích jsi mě vyhnal z pokoje. Vyptával jsem se doktorů, co bych pro tebe mohl udělat a jestli existuje řešení, které by ti mohlo zachránit život. Jedinou možností, byla transplantace kostní dřeně. Ihned jsem se rozhodl. Šel jsem na různé testy a doufal, že budu vhodným dárcem. Bohužel moje kostní dřeň s tou tvou kompatibilní nebyla. Spousty času jsi sice strávil v nemocnici, ale chodil jsi i do školy a já se s tebou stále snažil navázat kontakt, ty jsi mě však stále odmítal poslouchat, nebral si na vědomí prosby o odpuštění.

Jednou, když jsi zase ležel v nemocnici, jsem za tebou přišel. Vypadal jsi unaveně, ale já se nechtěl nechat zase jen odbýt. Sedl jsem si do křesla a díval se na tebe, po chvilce jsem se odhodlal a promluvil.
"Musíš být pořád tak tvrdohlavý?"
"Ano." Odvětils jen.
"Naruto moc se omlouvám, byla to doopravdy chyba, já, já tě miluju…" Poslední slova jsem zašeptal.
"To sis měl uvědomit dřív, než jsi mě pustil k vodě. Já nestojím, abys byl se mnou jen kvůli tomu, že máš výčitky svědomí, nebo se mnou byl ze soucitu." Odsekl jsi naštvaně.
Chápal jsem tvé chování vůči mně, ale na druhou stranu mě to i dost bolelo. Já tě skutečně miloval a za svou chybu se proklínal a proklínám.
Prudce jsem vstal a přišel k tobě, chytil jsem tě za ruce. Tys sebou začal zmítat a zahrnovat mě spoustou svých nadávek. Sklonil jsem se k tobě a svými rty tě umlčel. Dlouho ses ještě bránil, ale pak ses do polibku zapojil. Odtrhl jsem se od tebe a tvé oči se leskly slzami.
"Proč sis to neuvědomil dřív ty blbečku." Řekls mi smutně a i já posmutněl.
"Protože jsem ignorantskej blbec." Ušklíbl jsem se.
"To jsi." Kývls a znovu mě políbil.


"Naruto, Naruto!" Křičel jsem a vtrhl do pokoje. "Našel se dárce!" Vyjekl jsem šťastně, avšak se mi nedostalo žádné reakce.
"Naruto." Zkusil jsem to znovu a zadíval se na tebe.
Za začátku to vypadalo, že pouze spíš, ale když jsem k tobě přišel a zatřásl jsem s tebou a tys nijak nereagoval, zbledl jsem a ztuhl.
"Naruto." Vydechl jsem, nemohl popadnout dech a cítil, jak mě v očích pálí slzy.
"Narutooo!" Zakřičel jsem nešťastně a objal tvé nehybné tělo.
"Naruto." Vzlykal jsem a stále opakoval tvé jméno.

Sedím tu u tvého hrobu a cítím bolest a nenávist. Bolest z tvé ztráty a nenávist k sobě. Nenávidím se za svou aroganci a svou nesčetnou hrdost, kterou jsem se dříve honosil. Nenávidím se za to, že jsem opustil jediného člověka, kterého jsem miloval jen kvůli své zraněné pýše, zraněné od posměchů a narážek na naší lásku. Kéž bych tak mohl vrátit čas zpátky a uvědomit své city dřív, kéž bych tak mohl vrátit čas zpátky a nikdy tě neopustit. Toto je však věc, která není v lidských silách, je nemožná. Proto tu teď sedím, cítím neskutečnou bolest z tvé ztráty, proto se teď nenávidím a pykám za své chyby. Nebe pláče, pláče tu se mnou, pláče pro tebe, stejně tak jako já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama